Žraloci byli dřív
řád (Selachiformes), dnes jsou obvykle považováni za
nadřád (
Selachimorpha)
třídy příčnoústých (Elasmobranchii).
Výskyt: Žraloci jsou především mořští predátoři a obývají většinu rozlohy moří a oceánů. Někteří z nich se vyskytují i v
brakických vodách při ústí řek a pronikají do jejich dolních toků, vyskytlo se i několik málo druhů, které se adaptovaly na život ve větších sladkých jezerech.
Známí zástupci
Smysly
Žralok má k dispozici
smyslové orgány, z nichž některé jsou v říši zvířat naprosto ojedinělé (postranní čára, Lorenziniho ampule).
SluchDosah žraločího
sluchu je několik tisíc metrů. Pokusy prokázaly, že žraloci sluchem zachycují i velice nízké frekvence, které
člověk neslyší, a zdroje těchto nízkých frekvencí je dokonce přitahují.
ČichV pořadí citlivosti žraločích smyslových orgánů stojí
čich s dosahem několika set metrů hned na druhém místě za sluchem. Žraloci jsou schopni ucítit jeden díl
krve v několika milionech částic
vody. Kromě pachu krve reagují i na pach sekretu vydávaného vyplašenými
rybami.
Postranní čára
Postranní čára funguje na způsob detektoru změny polohy tím, že registruje sebemenší záchvěv vodního proudu a tedy i
vibrace, které z něho pramení. Kromě toho má navíc rozhodující roli v udržování
rovnováhy. Často je srovnávána se
sonarem.
Jedná se o kanálek probíhající pod
kůží téměř po celé délce obou stran trupu, který je s kožním povrchem spojen pomocí dalších menších kanálků. Další podobné kanálky jsou také umístěny na hlavě, kde obkružují
oči a sledují okraj čelistí. Uvnitř kanálků jsou smyslové
buňky zvané neuromasty, které registrují tlaky, jež se na ně přenášejí z tekutiny (tzv.
lymfy), v níž se vznášejí. Takto získané informace jsou pak předávány do
mozku.
Smyslové dutinySmyslové dutiny jsou rozděleny po celé délce těla od hlavy až ke kořenu ocasu. Častěji je nacházíme u žraloků z hlubokých
moří. Vznikají vzájemným překrytím dvou přilehlých, od ostatních odlišných
šupin. Uvnitř každé takto vzniklé dutinky je bradavka a jedna velká senzitivní buňka (tzv. volný neuromast). Toto uspořádání je naprosto totožné s buňkami, které u člověka a ostatních živočichů vytvářejí na jazyku orgány
chuti. Pokusy dokázaly, že jsou tyto struktury citlivé na chemické podněty, což podporuje domněnku, že se skutečně o tyto orgány jedná. Detekční vzdálenost smyslových dutin je stejně jako u postranní čáry řádově 100 - 200 metrů.
Zrak
Oko žraloka se podobá oku obratlovců, ale je velmi dobře přizpůsobeno mořskému prostředí. Sítnice obsahuje velký počet tyčinek (vidění v šeru) a menší počet čípků (ostrost a vnímání barev). Zornička se může otvírat i zavírat velmi rychle podle intenzity světla a kvůli minimálnímu osvětlení v podmořském prostředí má oko i tapetum lucidum (vrstva buněk za sítnicí schopných odrážet nazpět světlo, které už jednou sítnicí prostoupilo) vlastní nočním dravcům. Žraloci vidí na kratší vzdálenost i nad vodní hladinou, zejména
žralok bílý je znám vystrkováním hlavy nad vodu. Některé druhy žraloků mají zvláštní druh víčka tzv. mžurku, což je
membrána, která jim zejména při útoku přepadává jako ochrana přes oko. Jiné druhy žraloků mžurku nemají, ale často dřív než zaútočí stočí oči dozadu, aby si je chránili.

Lorenziniho ampule a větvení postranní čáry
Zrakový systém žraloka bílého vykazuje některé odchylky od ostatních druhů. Má výborně adaptované oko pro dobré vidění za dne a dokonalé rozlišování barev, zato je méně specializované na noční vidění, což odpovídá tomu, že je denním dravcem.
Lorenziniho ampuleLorenziniho ampule, které jsou umístěny pod rypcem žraloka, jsou detektory teplotních a vibračních změn a zaznamenávají také změny
slanosti, kontaktního tlaku i zcela nepatrné změny elektrického pole. Nesčetné pokusy dokázaly, že i ve zcela kalné vodě dokáží žraloci lokalizovat svou kořist, a to i tehdy je-li třeba nehybná nebo dokonce zahrabaná v písku (všichni živočichové včetně člověka vytváří slabé
elektromagnetické pole). Tento orgán také velmi pravděpodobně nahrazuje zrak, když má žralok při útoku zakryto oko mžurkou nebo ho pootočí dozadu.
Potrava
Jsou to
dravci (s výjimkou několika
planktonožravých druhů), největší podíl jejich stravy je tvořen
rybami. Loví však v podstatě všechny mořské živočichy a i mořské
ptáky a
ploutvonožce. Je přirozeně známo i mnoho případů útoků na
člověka, přičemž většina dobrozdání vychází z toho, že se nejednalo o útok na člověka jako takový ale o záměnu s jinými objekty, na které žralok jinak útočí (
tuleň atd.) Nutno ovšem dodat, že žralok (na rozdíl třeba od
kosatky) netrpí žádnými skrupulemi a člověka sežere i poté, co zjistí, že to tuleň není.
Význam
Krom systematického hubení založeném na tom, že žraloci jsou nenáviděný, člověku nebezpečný predátor, mohou být loveni pro
potravu (
maso mnohých je jedlé, nutričně velmi výživná jsou játra). Žraločí ploutve jsou v některých zemích považovány za vyhlášenou pochoutku; poptávka po ní nadále roste, čímž se významně zvyšuje ohrožení žraloků. Číňané z ploutví mj. vyrábí i
lepidlo.
Chování a rozmnožování
Pozorováním žraloka v jeho přirozeném prostředí bylo zjištěno, že jde o inteligentního tvora, který, třebaže se biologicky od savců v mnohém liší, v mnohém je jim blízký. Nejvíce výzkumníky překvapil složitý a úžasný rituál námluv.
Zajímavosti
U menších druhů žraloků (asi kolem 1m) výzkumníci zjistili, že když obrátí žraloka břichem ke hladině, tak se žralok dostane do svalové strnulosti (katalepsie). Ale je zajímavé, že žralok nezemře, protože musí plavat ,aby se neudusil. Žraloci také vnímají elektrické vlnění, které je pak dohání k agresivitě
[zdroj?]. Jetliže se člověk někdy potká se žralokem, měl by být v klidu a pomalu dýchat, protože lidský mozek vysílá vlny
[zdroj?], které žralok zachytí a začne zkoumat.