close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

... Žij se svojí kočkou, a né vedle ní ...

Duben 2010

O Ledních Medvědech

22. dubna 2010 v 15:34 | Zdeňull




Medvěd lední (Ursus maritimus), označovaný též jako polární medvěd, je velký druh medvěda typický pro severní polární oblasti. V kohoutku měří 1,5 m, délka těla činí přibližně 2,5 m a výška vzpřímeného těla se pohybuje okolo 2,4-3,3 m. Samci váží 400-700 kg, samice 300-400 kg.




Chování

Lední medvědi žijí většinou samotářsky. Po většinu dne hledají potravu, za kterou jsou schopni putovat i několik desítek kilometrů denně. Jsou velmi obratní, silní a mrštní. Dokážou vyšplhat na téměř kolmé kry a dovedou přeskočit až čtyřmetrové díry v ledu. Jsou to také velmi zdatní plavci, nejlepší ze všech medvědů. Plavou rychlostí okolo 10 km/h. Umí se také potápět, pod vodou vydrží až dvě minuty.
Živí se převážně lovem a jejich nejčastější kořistí bývají tuleni. Pro ledního medvěda je snadné vypátrat doupata tuleňů, protože mají velmi dobře vyvinutý čich. Jsou schopni ucítit pach mrtvé velryby i na vzdálenost několika kilometrů a doupata tuleňů najdou, i když jsou více než jeden metr pod sněhem. Své tulení oběti zabíjí jediným mohutným úderem do hlavy. Ze své kořisti zkonzumuje kůži, tuk a vnitřnosti. Během letních měsíců žere dokonce i různé bobule a někdy uloví i nějaké suchozemské savce.
Jako jedna z největších šelem nemá lední medvěd na souši svého přirozeného nepřítele. Avšak ve vodě pro něj velké nebezpečí představují mroži, kteří na něj útočí zespodu a kly mu rozpářou břicho. Ještě větší nebezpečí pro něj však představuje kosatka dravá.
Lední medvědi začínají s námluvami v době od konce března až začátku června, kdy samci začínají hledat samice, které se už nestarají o mláďata z minulých let. V listopadu a prosinci, když si lední medvědi vyhrabávají ve sněhu doupě na zimu, samice rodí, obvykle 2 mláďata v jednom vrhu. Stěny v brlohu pak zledovatí díky teplému medvědímu dechu, takže vevnitř se udržuje teplota vhodná pro mláďata (cca 18°C). Medvědice si je navíc přidržuje tlapami ve svém kožichu, neboť se medvíďata rodí holá, slepá a hluchá. Mláďata jsou navíc poměrně malá, neboť se svými 450 až 900 gramy jsou velké jako krysy. Medvědice se o mláďata stará zhruba 3 roky. Pak je odvrhne a v dalším roce se opět páří se samcem, který si ji najde. Lední medvědi pohlavně dospějí ve třetím až pátém roce.



Zajímavosti


Termovize ledního medvěda

  • Játra ledního medvěda jsou jedovatá. Obsahují totiž příliš velké množství vitamínu A.
  • Černý čenich medvěda ledního je za jasného dne viditelný dalekohledem až na vzdálenost několika kilometrů.
  • Když je medvěd lední donucen okolnostmi, dokáže vyvinout rychlost až 40 km/hod, ale rychle ho taková zátěž unaví. Běžně se pohybuje rychlostí jen 3 až 6,5 km/h.
  • Medvěd lední má černou kůži (mláďata růžovou), aby lépe vstřebával teplo.
  • Jeho kožešina je výborným izolačním materiálem, ledního medvěda jde proto jen těžko zachytit termovizí.
  • První úspěšný odchov mláděte v zajetí se podařil v roce 1942 v Zoo Praha.

Žraloci Fotky

22. dubna 2010 v 15:31 | Zdeňull









http://www.salix.cz/rs/image/200508121614_zralok.jpg







http://zajimavosti.espektrum.cz/images/zvirata/zraloci.jpg









http://www.tapety-na-plochu.cz/albums/wuk/Priroda/normal_Terrors-of-the-Deep.jpg























O Žralocích

22. dubna 2010 v 15:29 | Zdeňull


Žraloci byli dřív řád (Selachiformes), dnes jsou obvykle považováni za nadřád (Selachimorpha) třídy příčnoústých (Elasmobranchii).
Výskyt: Žraloci jsou především mořští predátoři a obývají většinu rozlohy moří a oceánů. Někteří z nich se vyskytují i v brakických vodách při ústí řek a pronikají do jejich dolních toků, vyskytlo se i několik málo druhů, které se adaptovaly na život ve větších sladkých jezerech.


Známí zástupci

Největším žralokem je planktonožravý žralok obrovský (údajně až 20 metrů dlouhý), za nejnebezpečnějšího člověku se pak považují žralok bílý a dále žralok bělavý, žralok modrý a žralok tygří. V jezeře Nikaragua žije až třímetrový sladkovodní žralok Carcharhinus nicaraguensis.



Smysly

Žralok má k dispozici smyslové orgány, z nichž některé jsou v říši zvířat naprosto ojedinělé (postranní čára, Lorenziniho ampule).
Sluch
Dosah žraločího sluchu je několik tisíc metrů. Pokusy prokázaly, že žraloci sluchem zachycují i velice nízké frekvence, které člověk neslyší, a zdroje těchto nízkých frekvencí je dokonce přitahují.
Čich
V pořadí citlivosti žraločích smyslových orgánů stojí čich s dosahem několika set metrů hned na druhém místě za sluchem. Žraloci jsou schopni ucítit jeden díl krve v několika milionech částic vody. Kromě pachu krve reagují i na pach sekretu vydávaného vyplašenými rybami.
Postranní čára

Postranní čára
Postranní čára funguje na způsob detektoru změny polohy tím, že registruje sebemenší záchvěv vodního proudu a tedy i vibrace, které z něho pramení. Kromě toho má navíc rozhodující roli v udržování rovnováhy. Často je srovnávána se sonarem.
Jedná se o kanálek probíhající pod kůží téměř po celé délce obou stran trupu, který je s kožním povrchem spojen pomocí dalších menších kanálků. Další podobné kanálky jsou také umístěny na hlavě, kde obkružují oči a sledují okraj čelistí. Uvnitř kanálků jsou smyslové buňky zvané neuromasty, které registrují tlaky, jež se na ně přenášejí z tekutiny (tzv. lymfy), v níž se vznášejí. Takto získané informace jsou pak předávány do mozku.
Smyslové dutiny
Smyslové dutiny jsou rozděleny po celé délce těla od hlavy až ke kořenu ocasu. Častěji je nacházíme u žraloků z hlubokých moří. Vznikají vzájemným překrytím dvou přilehlých, od ostatních odlišných šupin. Uvnitř každé takto vzniklé dutinky je bradavka a jedna velká senzitivní buňka (tzv. volný neuromast). Toto uspořádání je naprosto totožné s buňkami, které u člověka a ostatních živočichů vytvářejí na jazyku orgány chuti. Pokusy dokázaly, že jsou tyto struktury citlivé na chemické podněty, což podporuje domněnku, že se skutečně o tyto orgány jedná. Detekční vzdálenost smyslových dutin je stejně jako u postranní čáry řádově 100 - 200 metrů.
Zrak
Oko žraloka se podobá oku obratlovců, ale je velmi dobře přizpůsobeno mořskému prostředí. Sítnice obsahuje velký počet tyčinek (vidění v šeru) a menší počet čípků (ostrost a vnímání barev). Zornička se může otvírat i zavírat velmi rychle podle intenzity světla a kvůli minimálnímu osvětlení v podmořském prostředí má oko i tapetum lucidum (vrstva buněk za sítnicí schopných odrážet nazpět světlo, které už jednou sítnicí prostoupilo) vlastní nočním dravcům. Žraloci vidí na kratší vzdálenost i nad vodní hladinou, zejména žralok bílý je znám vystrkováním hlavy nad vodu. Některé druhy žraloků mají zvláštní druh víčka tzv. mžurku, což je membrána, která jim zejména při útoku přepadává jako ochrana přes oko. Jiné druhy žraloků mžurku nemají, ale často dřív než zaútočí stočí oči dozadu, aby si je chránili.

Lorenziniho ampule a větvení postranní čáry
Zrakový systém žraloka bílého vykazuje některé odchylky od ostatních druhů. Má výborně adaptované oko pro dobré vidění za dne a dokonalé rozlišování barev, zato je méně specializované na noční vidění, což odpovídá tomu, že je denním dravcem.
Lorenziniho ampule
Lorenziniho ampule, které jsou umístěny pod rypcem žraloka, jsou detektory teplotních a vibračních změn a zaznamenávají také změny slanosti, kontaktního tlaku i zcela nepatrné změny elektrického pole. Nesčetné pokusy dokázaly, že i ve zcela kalné vodě dokáží žraloci lokalizovat svou kořist, a to i tehdy je-li třeba nehybná nebo dokonce zahrabaná v písku (všichni živočichové včetně člověka vytváří slabé elektromagnetické pole). Tento orgán také velmi pravděpodobně nahrazuje zrak, když má žralok při útoku zakryto oko mžurkou nebo ho pootočí dozadu.




Potrava

Jsou to dravci (s výjimkou několika planktonožravých druhů), největší podíl jejich stravy je tvořen rybami. Loví však v podstatě všechny mořské živočichy a i mořské ptáky a ploutvonožce. Je přirozeně známo i mnoho případů útoků na člověka, přičemž většina dobrozdání vychází z toho, že se nejednalo o útok na člověka jako takový ale o záměnu s jinými objekty, na které žralok jinak útočí (tuleň atd.) Nutno ovšem dodat, že žralok (na rozdíl třeba od kosatky) netrpí žádnými skrupulemi a člověka sežere i poté, co zjistí, že to tuleň není.

Význam

Krom systematického hubení založeném na tom, že žraloci jsou nenáviděný, člověku nebezpečný predátor, mohou být loveni pro potravu (maso mnohých je jedlé, nutričně velmi výživná jsou játra). Žraločí ploutve jsou v některých zemích považovány za vyhlášenou pochoutku; poptávka po ní nadále roste, čímž se významně zvyšuje ohrožení žraloků. Číňané z ploutví mj. vyrábí i lepidlo.

Chování a rozmnožování

Pozorováním žraloka v jeho přirozeném prostředí bylo zjištěno, že jde o inteligentního tvora, který, třebaže se biologicky od savců v mnohém liší, v mnohém je jim blízký. Nejvíce výzkumníky překvapil složitý a úžasný rituál námluv.

Zajímavosti

U menších druhů žraloků (asi kolem 1m) výzkumníci zjistili, že když obrátí žraloka břichem ke hladině, tak se žralok dostane do svalové strnulosti (katalepsie). Ale je zajímavé, že žralok nezemře, protože musí plavat ,aby se neudusil. Žraloci také vnímají elektrické vlnění, které je pak dohání k agresivitě [zdroj?]. Jetliže se člověk někdy potká se žralokem, měl by být v klidu a pomalu dýchat, protože lidský mozek vysílá vlny [zdroj?], které žralok zachytí a začne zkoumat.




Soubor:Schwarzspitzen-Riffhai (Carcharhinus melanopterus).jpg

Tučňáci Fotky

21. dubna 2010 v 14:56 | Zdeňull






Soubor:Little Penguin.jpg






http://www.chovatelka.cz/images/svet-zvirat/obrazek/1047.jpg




http://www.kdykde.cz/data/10/1716/000008387.jpg




http://www.jiklservice.cz/ol0ant/fauna/photos/image%20026.jpg






Kusovka 4.

21. dubna 2010 v 14:36 | Zdeňull |  Kusovky


http://th01.deviantart.com/fs11/300W/i/2006/167/a/b/Cool_dog__by_loria.jpg





Super Den

20. dubna 2010 v 21:36 | Zdeňull |  Můj deníček






Dneska je prostě úpě super den, já nwm proč ale je to tak!Dneska jsem byla s mýma súúprovýma kámojdama venku Pak začalo pršet tak jsem šla ke Gábči a dělali jsme blbosti viď?! Pak musela jet do Olomouce a tak já šla domů! Mno a pak nasledoval PC! A pátek naše třída jede do Šumperka na Den země mno už se prostě těším toto je jeden z mých nej dnůů! A ještě něco musím dodat celou dobu co jsem na PC poslouchám jednu písničku od Miley kterou jsem dala nad článek tak si ji poslechněte! Je prostě boží!!
Tak já musím jít Mamka už říká že mám jít spát! Mno tak ahoooooooj!!!!!



Kusovka 3.

20. dubna 2010 v 21:25 | Zdeňull |  Kusovky








O Tučňácích

20. dubna 2010 v 21:17 | Zdeňull


Tučňáci (Sphenisciformes) jsou nelétaví ptáci, dokonale přizpůsobení lovu a potápění ve vodě. Žijí výhradně v oblastech chladných mořských proudů na jižní polokouli (jeden druh, hnízdící na Galapágách, okrajově zasahuje na severní polokouli). V současné době žije na světě 18 druhů, řazených do šesti rodů jediné čeledi tučňákovití (Spheniscidae).


Popis

Tučňáci jsou středně velcí až velcí ptáci. Nejmenší druh, tučňák nejmenší (Eudyptula minor) dorůstá 40 cm a hmotnosti 1,5-2 kg, na druhé straně tučňák císařský (Aptenodytes forsteri) dorůstá až 115 cm při hmotnosti až 46 kg; některé fosilní druhy byly výrazně větší


Morfologie a anatomie

Tučňáci jsou dokonale přizpůsobení potápění a lovu v hluboké vodě; kvůli tomuto přizpůsobení druhotně ztratili schopnost letu. Jejich tělo má torpédovitý (hydrodynamický) tvar těla, s těžištěm umístěným dále než u létajících ptáků. Kosti tučňáků nejsou pneumatizované, proto je hustota jejich těla vyšší než u ostatních ptáků (blíží se hustotě vody), což výrazně usnadňuje potápění. Nohy jsou výrazně posunuty dozadu a mezi třemi prsty mají plovací blánu, při plavání jsou používány pouze jako kormidlo. Kvůli umístění nohou se tučňáci pohybují na souši vzpřímeně. Páteř je velmi ohebná, umožňující ve vodě prudké obraty.

Potápějící se tučňák Humboldtův (Spheniscus humboldti)
Hlavním orgánem pohybu ve vodě jsou křídla, přeměněná ve veslovité útvary. Kostra křídel odpovídá křídlům létajících ptáků, kosti jsou však silně zploštělé a zpevněné v loketním a zápěstním kloubu přídatnými kůstkami, které brání jeho ohýbání.[p 1] Silně vyvinuté jsou prsní svaly a hřeben na prsní kosti.
Zobák tučňáků je velmi silný, jazyk a patro pokrývají ostré rohovité bradavky, bránící vysmeknutí ulovené ryby. Jícen a žaludek jsou prostorné, umožňující polknout i celé ryby.

Tučňák nejmenší (Eudyptula minor) je jediný noční druh tučňáka
Oči tučňáků jsou přizpůsobené vidění ve vodě - čočka dovede výrazně měnit tvar, sítnice je silně citlivá na světlo (na souši se zornička stahuje do velikosti špendlíkové hlavičky). Jeden druh (tučňák nejmenší, Eudyptula minor) dokonce přešel k nočnímu způsobu života.
Aby ve studených vodách i mrazech na souši udrželi teplo, vyvinula se u tučňáků silná vrstva podkožního tuku, tvořící téměř třetinu tělesné hmotnosti. Velmi husté peří roste rovnoměrně po celém těle, navíc je pečlivě promašťované. Jednotlivá pera jsou velmi krátká a pevná a připomínají spíše šupiny.
Tučňáci mají poměrně uniformní zbarvení (stejně jako např. alky) - shora jsou černí, zespodu bílí. Je to dáno životem ve vodě, kdy bílá spodina těla není proti lesknoucí se hladině vidět a umožňuje




Původ a rozšíření


Tučňák galapážský (Spheniscus mendiculus) je nejseverněji hnízdícím druhem tučňáka
První tučňáci se objevili zhruba před 70 milióny let na kontinentu Gondwana, který v té době ležel více na jihu v chladnějších zeměpisných šířkách. Postupně se rozšířili po celé jižní polokouli až do oblasti teplých vod u rovníku. V době globálního ochlazování (v eocénu) tyto často gigantické druhy tučňáků (Icadyptes salasi, Perudyptes devriesi) vyhynuly; jednou z možných příčin je vznik a rozvoj rybožravých kytovců, kteří se stali jejich úspěšnějšími konkurenty. Mezitím se z postupně ledem zakrývané Antarktidy za pomocí cirkumpolárních oceánských proudů šířili předci dnešních druhů tučňáků. Nejprve osídlili ostrovy v jejím okolí, později se rozšířili dále na jižní pobřeží přilehlých světadílů. Nejdále na sever se moderní tučňáci dostali do chladných tropických vod Galapág, kde se objevili teprve před 4 milióny let. Rovníkovou termální bariéru zřejmě kvůli adaptaci na život v chladných vodách nikdy nepřekročili.
Dnes jsou tučňáci rozšířeni v šesti jasně vymezených rodech v Antarktidě a chladných subantarktických vodách (rody Aptenodytes, Eudyptes a Pygoscelis), v jižní Africe a Jižní Americe (rod Spheniscus) a v oblasti Austrálie a Nového Zélandu (rody Megadyptes a Eudyptula).

Opice Fotky

20. dubna 2010 v 21:07 | Zdeňull













































O Opicích

20. dubna 2010 v 21:04 | Zdeňull




Primáti (Primates) jsou řád placentálních živorodých savců, kteří dosáhli ve srovnání s ostatními živočichy tak nebývalého rozvoje, že se právem mohou příslušníci jeho nejvyspělejšího rodu nazývat "pány tvorstva".


Rozšíření

Nejvíce druhů primátů žije v tropech nebo subtropech StaréhoNového světa, kde se lze poměrně nejsnáze uživit i přežít nepřízeň počasí. Jediný rod Homo obývá trvale souš téměř celé zeměkoule.


Stručný vývoj

Nejstarší historii řádu primáti zjišťujeme z mnohdy neúplných zlomkovitých fosilních nálezu, někdy protichůdně interpretovaných, a odvozujeme od genetických studií žijících živočichů.



Vznik linie primátů

Výzkumem molekulární genetiky se zjistilo, že primáti patří do evoluční větve savců pojmenované Euarchontoglires, která se štěpí na skupinu Glires, to jsou hlodavci (Rodentia) a zajícovci (Lagomorpha) a na skupinu Euarchonta, do která patří primáti, letuchy (Dermaptera) a tany (Scandentia). Linie Euarchonta vznikla před 87,9 mil. let, tany se od primátů oddělily před 96,2 a letuchy před 79,6 mil. let, vše proběhlo ve svrchní křídě.



Charakteristika

Různorodost primátů je veliká, nejmenší váží 70 gramů a největší 200 kg a patří mezi ně jak noční lemur, tak člověk přistávší na měsíci. Platí pro ně velká vnitrodruhová a mezidruhová potravní variabilita a ekologická diversita.

Lokomoce

Lokomoce je forma aktivity sloužící k přemísťování jedince. Má tři složky která plynule přecházejí jedna v druhou "držení - pohyb - držení". U primátů rozeznáváme tyto možnosti lokomoce: kvadrupedie (stromovou nebo pozemní), vertikální lpění a skákaní, brachiace, bipedie, šplhánískok (vodorovný nebo svislý).



Taxonomie

Žijící primáti - dříve nehetnatci jsou nyní klasifikováni kladisticky, fylogeneticky. Zařazování do jednotlivých vyšších taxonů se děje ne podle morfologické podobností, ale podle principů odrážejících, na základě genetických poznatků, vzájemnou příbuznost organismů a jejich skupin. Jsou monofyleticky rozdělení do dvou základních podřádů:
  • poloopice (Strepsirrhini) - dříve (Prosimii, Prosimiae),
do tohoto podřádu jsou zařazeny infrařády lemurů a ksukolů žijící na Madagaskaru a loriů žijících v AfriceAsií,
  • vyšší primáti (Haplorrhini) - dříve opice (Anthropoidea, Simii, Simiae),


                           Kostra člověka                                        Kostra gorily

Soubor:Primatenskelett-drawing.jpg







Opice & opičátko :o)<br />Monkey with baby :o)